Ať se za sebe nemusím stydět...
Nedá mi to, abych se nevrátila k roku 2015. Byl v mnoha ohledech neuvěřitelně zlomový. Přišla jsem o několik věcí, které už nikdy nevrátím zpět. Naučila jsem se, že nestačí být dobrý, protože pořád budou existovat lidé, pro které dobří nebudete nikdy. Naučila jsem se přijmout porážku, naučila jsem se nikomu nevěřit, naučila jsem se nemít rád.Naučila jsem se lhát, předstírat, že jsem v pořádku jenom proto, aby se nikdo neptal. Naučila jsem se snášet každodenní trápení a neplakat kvůli němu. Naučila jsem se přijímat zlo a vracet dobro.
Všechno to zní tak neuvěřitelně pesimisticky, že? Nebyla to procházka růžovým sadem. Spíš prodírání se šípkovým křovím.
Za většinu věcí, co se mi v 2k15 staly, si můžu sama. Protože jsem sama sobě dovolila, abych byla šťastná, sama jsem dovolila, aby mi určití lidé ubližovali.
Lituji spousty věcí. Zklamání, lží, své naivity a času stráveného se špatnými lidmi.
Jenže nevrátím to, i když bych si v mnoha ohledech nepřála nic jiného. Bylo by mi určitě líp.
Co mi však zbývá. Vzít si z toho ponaučení, smířit se vším, odpustit sama sobě a jít dál.
A tahle cesta bude dlouhá. Cesta zpátky k té holce, kterou jsem bývala dřív.
Musím ji však podstoupit.
